Ivo: Něco o mně

Co napsat o sobě? Myslím, že jsem dlouho procházel životem „standardní“ cestou. 

Nebyly pro mě připraveny žádné těžké zkoušky v mládí, ani rané dospělosti.

Okolí mě podporovalo v tom, co chci dělat, co mě baví. S ohledem na mantinely a výzvy, které přede mě kladlo mé zemské znamení, jsem bez problémů ukončoval všechny vzdělávací stupně, prožíval své lásky, svá zklamání, svá vítězství a prohry, alespoň tak jak jsem to v té době cítil a měl.

Ivo

Oženil jsem se a bylo mi dáno mít krásnou dceru a mohl jsem podporovat rodinu svou prací, které bylo čí dám víc… Mohl jsem naplnit tento cyklus a přišly opět otázky, které se objevily v rané dospělosti, či mládí: Co dál? Stačí ti to k životu? Naplnit lidský osud od zrození ke smrti cestou, kterou přede mnou prošli mnozí? A vrátil se strach ze smrti a zapomnění… otázky po smyslu bytí teď a tady… bytí beze stopy. Kdo si vzpomene na můj příběh po X letech? Možná jméno a dvě data na nějaké kamenné desce, někde a kdoví jestli vůbec… Tak jako mnoho těch, co tu bylo před námi a nevíme o nich nic…

V mládí jsem toužil po tom zanechal „stopu“, svědectví toho, že jsem tady byl, i když ta časem zmizí, ale na nějaký čas prodlouží cosi v povědomí okolí. Nemnozí to dokázali a jejich jména se pamatují a vlastně i jakési jejich stopy tu jsou. Ale nebyl jsem nikdy v ničem výjimečný tak, aby se někam otiskla „moje stopa“… V okamžiku, kdy se po naplnění jakéhosi životního cyklu znovu tyto otázky objevily, jsem si vzpomněl na symboly a znamení, která mě i na té běžné a „standardní“ životní cestě provázela…

směr Santiago

Třeba kniha, průvodce na cestu do Santiaga de Compostela… Socha poutníka, která je udělaná tak, že je zobrazena na jedné straně hůl s rukou a na druhém konci prostoru jen konec nohy se zvedající se patou, zbytek pro doplnění – fantazií, nebo sebou samým. Těch znamení bylo víc a vždy mě zastavily a kniha ve mně hodně zůstala (aniž bych ji tenkrát četl). Poutník mě přiměl přihlásit se na kurz dřevořezby a umožnil mi poznat krásné lidi…

Začaly se mi otevírat dveře do krajiny „za kopcem“, do krajiny, do které když se nahlédne, tak život dostává jiný rozměr, jiné barvy, jiné vůně a chutě, do krajiny, která nemá konce… a ze které se již nedá vrátit do „běžného“ bytí.  Krajiny, která změní pohled na život, na lidi kolem mě.

Ta krajina a prostor změnily i moje okolí, nejbližší přátele. Dovolila mi vnímat sebe i druhé jinak.

Když přišlo naplnění jedné životní etapy a zpomalení běhu, které by se dalo označit i jako krize středního věku, tak se objevila nespokojenost ve vztahu, v práci, v běžném bytí.

Byl jsem vychován v pohledu na svět takovém, že to, na co se nedá sáhnout, vidět, ověřit, opakovaně prověřovat, není. Že svět se dá objevovat jen 5 smysly, ať do těch menších a menších částí, nebo na druhém konci rozměrového spektra do těch obrovských vzdáleností a celků někde ve vesmíru. A také, že toto zkoumání nemá konce a zasvětit tomu život je velké dobrodružství a může přinést smysl života…A také jsem mohl kousek jít i po této cestě, abych poznal, že nejsem takový, aby mě to v našich podmínkách bavilo dál…

Výchovu jsem respektoval, ač jsem cítil, že jsou věci, na které si sáhnou nemůžu, a přesto jsou.

A také jsem viděl a slyšel, že i ti, kteří zkoumají realitu našeho světa, narazí na hranici, kterou lze překročit až když pochopí, či přijmou, že prostor nemá jen 3 či 4 rozměry a do těch dalších se nemůžeme dostat s přístrojem, který má své 3 rozměry a na té cestě dál a hlouběji stojíme my sami se svým vědomím a propojením někam dál.  

V této době jsem si dovolil začít kreslit a vnímat pravou mozkovou hemisférou. Nezapomenout na tu levou a dovolit té druhé ochutnat co to je, když věci nemohu plánovat, předvídat, když se prostě dějí.

Kdy jsem nástrojem naplňování věcí, které nejsou mé moci odhadovat a mít respekt a pokoru toto přijímat.

nohy poutnika

Přišel čas a vyřezal jsem si hůl a věděl jsem, že musím jít do Santiaga.

Nevěděl jsem jak a kdy, ale věděl jsem, že půjdu, že tam najdu odpovědi…

Prošel jsem před tím konstelacemi, automatickou kresbou, EFT technikou, zkusil a oblíbil si práci s kyvadlem, ale pořád to nebylo ono.

A jednou v noci, kdy jsem nemohl usnout a samotu noci odháněl poslechem radia, jen pro sebe, do uší, slyšel jsem vyprávění člověka, který líčil, jak chodí s lidmi po lese a povídá si s nimi o životě. Taky říkal, že došel do Santiaga. Popisoval, že na to, co dělá teď, ho přivedla tato pouť. Paní redaktorka, která s ním měla rozhovor, nevnímala, o čem vlastně mluví a kladla mu běžné otázky. Trpělivě na ně odpovídal a já za těmi slovy slyšel něco jiného a hned jsem si o tom člověku něco našel a druhý den ho potkal. Na semináři, na který bych jinak nepřišel … Ale přišel jsem tam a stálo to za to. A hlavně po semináři jsem se začal ptát, jak jít do Santiaga, kdy, co si vzít, odkud jít, jak to naplánovat? A dostal jsem odpovědi, pro které jsem si nepřišel…  lze jít jakkoli a nejlépe hned 🙂 :-)… 

Nenašel jsem v sobě tenkrát odhodlání či odvahu jít hned, ale byl to pro mě zlom v mé cestě životem, potkal jsem někoho, kdo je o kus dál na svojí cestě a provází i další na té jejich.

Nebyly to poučky z knížek, nebyly to rady, byl to příběh, který mě oslovil.

Začal jsem chodit na meditace, dovolil si otevřít se na provázené pouti, cestě k sobě, kdy dovolíte svému průvodci vést vás po vlastní cestě, kterou ještě nevidíte.

A pak jsem se po pár měsících přidal ke skupině lidí, kteří měli jít do Santiaga po etapách 7 let s průvodcem. Šel jsem a došel jsem, každý rok kousek k cíli. Každý rok jiný silný zážitek. Do Santiaga došel někdo jiný, než vyšel na cestu, tak jako u mnohých jiných. Cestu lze jít 14 dní, měsíc, několik měsíců, podle možností, nálady, potřeby. Každému ta cesta něco přinese, každého změní. Mě změnila hodně. Od pocitů nadšení, radosti, zklamání, bolesti… nalezení a ztracení svého místa. Mnoho kilometrů sám, nebo s někým na cestě. Prožil jsem si pocit, jaké je to plakat bolestí, a taky že jsem si to způsobil jen já sám a rozhodnout se můžu také sám, že to bude jinak. Prošel jsem od pocitu, že pouť musí „bolet“, aby něco otevřela, k tomu, že může být veselá a radostná… je to jen na mně, jako v životě.

Nečetl jsem si o tom, prožil jsem si to a děkuju pouti, nejen za toto.

modlitebni praporky

Kromě pouti do Santiaga jsem prošel v roce 2013 rituálem Hledání vize. Dostal jsem odpovědi na otázky, které jsem si nepokládal. Pochopil jsem a stále se učím přijímat, že ne já určuji, kam mám jít… na cestě abych sledoval ta správná znamení a vyvaroval se těch falešných… a teď jen poznat, která jsou která … V následujícím roce si mě Hledání vize přivolalo jako pomocníka, podporovatele a od roku 2019 mě cesta posunula do místa v kruhu, které drží energii a záměr celého procesu s respektem k tomu, co při tom může přicházet. 

Při Hledání vize jsem se setkal poprvé i s obřadem potní chýše. Očistným procesem, který čistí zvenku naše tělo potem a otevírá naše hlubší emociální vrstvy v nás.  Obřad může být radostný, přátelský, rituální, ale i útrpný a hodně očistný. Můžeme při něm pocítit velkou úlevu, když už je nám dovoleno symbolicky se znovu narodit, tím, že obřad končí a chýši opouštíme. Může se nám ale také chtít zůstat tam stále, v konejšivém teple a vůni bylin. Je to obřad, který vedeme s Emilem společně či sami již druhým rokem a čím více se ten obřad učíme, tím větší k němu cítím respekt.

Cesta mi otevřela také cit poslouchat a vnímat na doprovázených poutích, kdy průvodce a klient procházejí či setrvávají v krajině, a slova a příběhy přinášejí obrazy v krajině, odezvu v symbolech. Kdy společná cesta může klienta přivést k otevření skrytých témat, odpovědím na položené otázky nebo vnímání očistné síly přírody kolem. Na provázených poutích je možné zažít velké osobní posuny nebo jen klid a ticho přírody.

Ivo

Od raných chvil mého otevření mě provázejí také meditace, tedy čas v bezčasí. Chvíle, kdy se v klidu můžeme ponořit do prostoru v nás. Kdy naše vědomá pozornost je u toho, co zrovna děláme. Ať je to pozorování dechu, světla, zvuků, ticha v nás. Nebo ať jsou to meditace provázející nás při hledání našich míst, naší krajiny srdce, našich pomocníků. Meditace mi dovolily poznat mnoho vnitřních pocitů a nevšímat si jich, poznat že mohu mysl zaměřit na jednu věc a třeba na chvíli pocítit, jaké je to být bez myšlenek.

Meditace pravidelně vedeme spolu s Honzou Bímem nyní v prostoru Rybalky – každé pondělí či na FB profilech ráno od 7 hodin.

Moje Hledání Vize mi přineslo druhou rodinu přátel, poznání síly komunikace v Kruhu. Scházeli jsme pak spolu s těmi, kteří rituálem prošli společně, po 3 roky každý měsíc, abychom si dopřáli sedět zase v kruhu a mít možnost: pozorně naslouchat, mluvit jen když mám mluvící předmět a mlčet, když to tak cítím. Energie dalšího točení kruhem se vyčerpala po tomto čase, ale energie přinášet možnost komunikace v kruhu zůstala a přetavila se ve veřejné Kruhy Jilmu, které spolu s Honzou Bímem a Martinem Nemravou pořádáme jedenkrát do měsíce v Praze.  Na těchto kruzích vítáme každého, kdo chce okusit tento způsob komunikace a také ty, kteří už bez této komunikace nemohou být.

Na mé cestě mi hodně pomohl Honza Bím, svoji životní cestou a vedením z povzdálí na té mojí. K rituálu potních chýší a dávným tradicím mě hodně inspiroval Ivo Musil a za mnohé jsem mu tímto vděčen.