Ivo Tříska
Co napsat o sobě? Myslím, že jsem dlouho procházel životem „standardní“ cestou. Nebyly pro mě připraveny žádné těžké zkoušky v mládí, ani rané dospělosti. S ohledem na mantinely a výzvy, které přede mě kladlo mé zemské znamení, jsem bez problémů ukončoval všechny vzdělávací stupně, prožíval své lásky, svá zklamání, svá vítězství a prohry, alespoň tak jak jsem to v té době cítil a měl. Oženil jsem se a bylo mi dáno mít krásnou dceru a mohl jsem podporovat rodinu svou prací, které bylo čí dám víc… Mohl jsem naplnit tento cyklus a přišly opět otázky, které se objevily v rané dospělosti či mládí: Co dál? Stačí ti to k životu?
V okamžiku, kdy se tyto otázky objevily, jsem si vzpomněl na symboly a znamení, která mě i na té běžné a „standardní“ životní cestě provázela… Třeba kniha, průvodce na cestu do Santiaga de Compostela… Přišel čas a vyřezal jsem si hůl a věděl jsem, že musím jít do Santiaga. Nevěděl jsem jak a kdy, ale věděl jsem, že půjdu, že tam najdu odpovědi…
Prošel jsem před tím konstelacemi, automatickou kresbou, EFT technikou, zkusil a oblíbil si práci s kyvadlem, ale pořád to nebylo ono.
Až jednou v noci, kdy jsem nemohl usnout a samotu noci odháněl poslechem radia, jsem slyšel vyprávění člověka, který líčil, jak chodí s lidmi po lese a povídá si s nimi o životě. Taky říkal, že došel do Santiaga. Hned druhý den jsem se s ním sešel. Byl to pro mě zlom v mé cestě životem, potkal jsem někoho, kdo je o kus dál na svojí cestě a provází i další na té jejich. Nebyly to poučky z knížek, nebyly to rady, byl to příběh, který mě oslovil.
Začal jsem chodit na meditace a pak jsem se po pár měsících přidal ke skupině lidí, kteří měli jít do Santiaga po etapách 7 let s průvodcem. Šel jsem a došel jsem, každý rok kousek k cíli. Každý rok jiný silný zážitek. Do Santiaga došel někdo jiný, než vyšel na cestu, tak jako u mnohých jiných. Každému ta cesta něco přinese, každého změní. Mě změnila hodně. Prožil jsem si pocit, jaké je to plakat bolestí, a taky že jsem si to způsobil jen já sám a rozhodnout se můžu také sám, že to bude jinak. Prošel jsem od pocitu, že pouť musí „bolet“, aby něco otevřela, k tomu, že může být veselá a radostná… je to jen na mně, jako v životě. Nečetl jsem si o tom, prožil jsem si to a děkuju pouti, nejen za toto.
Kromě pouti do Santiaga jsem prošel v roce 2013 rituálem Hledání vize. Dostal jsem odpovědi na otázky, které jsem si nepokládal. Pochopil jsem a stále se učím přijímat, že ne já určuji, kam mám jít… na cestě abych sledoval ta správná znamení a vyvaroval se těch falešných… a teď jen poznat, která jsou která :-)… V následujícím roce si mě Hledání vize přivolalo jako pomocníka, podporovatele, a od roku 2019 mě cesta posunula do místa v kruhu, které drží energii a záměr celého procesu s respektem k tomu, co při tom může přicházet.
Při Hledání vize jsem se setkal poprvé i s obřadem potní chýše. Očistným procesem, který čistí zvenku naše tělo potem a otevírá naše hlubší emociální vrstvy v nás. Obřad může být radostný, přátelský, rituální, ale i útrpný a hodně očistný. Můžeme při něm pocítit velkou úlevu, když už je nám dovoleno symbolicky se znovu narodit, tím, že obřad končí a chýši opouštíme. Může se nám ale také chtít zůstat tam stále, v konejšivém teple a vůni bylin. Je to obřad, který vedeme s Emilem společně či sami již druhým rokem a čím více se ten obřad učíme, tím větší k němu cítím respekt.
Cesta mi otevřela také cit poslouchat a vnímat, který dále rozvíjím na doprovázených poutích, na meditacích i na sdílecích kruzích. Další podrobnosti o mně i zmíněných metodách najdete v delší verzi mého příběhu.
Na mé cestě mi hodně pomohl Jan František Bím, svoji životní cestou a vedením zpovzdálí na té mojí. K rituálu potních chýší a dávným tradicím mě hodně inspiroval Ivo Musil a za mnohé jsem mu tímto vděčen.
Emil Melichar Výborný
Narodil jsem se v Panně roku 1977, v Praze. Rodiče mi dali jméno Emil a krátce po narození mi začali říkat Melíšku – odtud moje druhé jméno ;-). Dospívání jsem prožíval složitě a turbulentně. Později jsem se dostal na 90 dní do psychiatrické léčebny v Bohnicích se závislostí na hazardním hraní, drogách a alkoholu (G,T,A). Následně jsem absolvoval cca 300 hodin skupinových terapií.
Před nástupem do léčebny jsem, úplně sám, strávil 40 dní na osamocené chatě v lese, daleko od veškeré civilizace, bez elektřiny, plynu, vody. Pro pitnou vodu jsem si chodil do čtyři a půl kilometru vzdálené vodárny. Potraviny jsem nakupoval ve městě Mšeno, které je osm kilometrů pěšky. Dříví, kterým jsem si topil abych nezmrzl, jsem si mohl připravovat pouze když bylo vidět od 9h dopoledne do 15:30 hodin odpoledne. Neustále jsem přikládal do kamen a krbu, dřevo rychle ubývalo. Díky tomu jsem nic moc dalšího nestíhal. Samotu mi zpříjemňovala kniha o Šamanismu, která mne hodně ovlivnila. Všechny techniky v ní popsané jsem vyzkoušel, navíc jsem se zabýval meditací, zapisoval si myšlenky, myšlenkové pochody a sny. Široko daleko jenom JÁ, rozsáhlé kokořínské lesy, srnky a mráz! Díky samotě v lese a rekapitulací svého dosavadního života se mi dostalo velmi hlubokých a silných, občas až mystických, zážitků. Pobyt na chatě, terapie a rituály hledání vize mne dovedly k uvědomění a uchopení mojí spirituality. Dozrál jsem k tomu, že věřím v Boha jako zdroj všeho, jako Entitu, která nás dalece přesahuje a není jediná. Vím, že Universem prostupuje energie, která obsahuje Informaci – nazývám ji Inteligence a jsem přesvědčen, že stojí za vznikem všech realit, naší i souběžných. Uvědomuji si různé bytosti všemožných kvalit, obzvlášť Živlů!
Postupem času jsem si uvědomil, jak nesmírně důležité jsou rituály a jejich správná příprava a konání. Inspirován knihou, svými zkušenostmi a také jednou „náhodičkou“ jsem absolvoval seberozvojový kurz, v rámci kterého jsem dvakrát prošel obřadem hledání vize. Poprvé v roce 2011, podruhé o rok později. Obě “vize“ jsem v rámci obřadu proseděl o samotě v lese 72 hodin (tři dny a tři noci) na jednom místě. Od té doby pravidelně spolupořádám očistný rituál potní chýše. https://potni-chyse.cz/ . Zároveň jsem součástí dvou, skvěle sehraných a velmi vědomých týmů průvodců přechodovou ceremonií hledání vize https://www.hledani-vize.cz . Díky tomu zažívám několikatýdenní “vizi” každý rok – jako průvodce. Přináší mi to uvědomění, porozumění a klid v duši. Také pocit, že dělám něco smysluplného. Osobně jsem, během třinácti let, doprovázel, pomáhal a podporoval více než 600 lidí při cca 150 potních chýších a 25 hledáních vize.
Přečíst si můžete také Můj příběh o Vizi.
Pavla Sakařová
Před více jak pěti lety jsem se při rituálu Hledání vize poprvé setkala s potní chýší. Rituál vedl Jan František Bím a potní chýše šaman Ivo Musil. Emil Melichar Výborný s Ivem Třískou zde byli součástí podpůrného týmu. Velmi intenzivně jsem se tehdy v létě dotkla sama v sobě něčeho bolavého a smutného, které se uvolnilo a našla tak prostor pro další, lehčí kroky životem.
Od této doby se účastním potních chýší pravidelně, na různých místech naší republiky.
Díky profesi fyzioterapeutky jsem celý život blízko k lidem, jejich bolestem a tím i k jejich příběhům. Naslouchat, nehodnotit, přijmout a pomoci propustit vyprávěný příběh druhého je důležitý prostředek k uzdravování nejen fyzického těla, ale i našich hluboce uložených niterných postojů, představ a emocí. Proto jsem ráda přijala možnost podporovat průběh rituálu potní chýše z ženské strany, se kterou mě Emil a Ivo oslovili. Potní chýše jako indiánský očistný obřad je ve své starobylé původní podobě totiž určený pouze mužům. Současná doba nás ale všechny staví před zvládnutí různých výzev, také do rozličných rolí a tím se trochu stírají přesné hranice, co je mužská a co ženská záležitost. A tak se potních chýší účastní i spousta žen, které tu hledají svou hloubku, skládají střípky svých přání nebo se přijedou očistit od nastřádaných starostí všedních dní.